Lehkost bytí

Chcete-li, pojďme se společně vnořit do příběhu, který se odehrál na louce v poklidném zářijovém dni.
Představte si, že stoupáte do kopečka při kraji lesa, po cestě rozlehlé louky. Užíváte si slunného počasí. Vítr sice tento den dává o sobě silněji vědět, ale to nic neubírá na kouzlu okamžiku, možná právě naopak. Krok za krokem, myšlenka za myšlenkou, vjem za vjemem, až vystoupáte na placaté návrší a pokračující louku. Jak tak pozorujete krásy kolem sebe, spatříte poštolku na vzdálené straně louky. V němém úžasu pozorujete bystrého dravce, jak se i přes silný vítr obratně pohybuje ve vzduchu. Co chvíli se při letu zastaví na místě, občas zatřepetá křídly. Někdy se přiblíží k zemi, aby snad něco ulovil a pak opět vystoupá pár metrů nad zem. Někdy se k vám přiblíží, aby pak zas poodletěl dál. Chvíli takto odevzdaně obdivujete krásu, obratnost, lehkost a zdánlivou jednoduchost pohybu plachého ptáka. Bojíte se pohnout, aby úžasná scenérie neskončila. 
Co je ale možná ještě zajímavější? Pozorovat vznikající reakce vlastní mysli. Začíná se objevovat touha k poštolce se přiblížit. To však nestačí. Chcete, aby se poštolka přestala zajímat o svou potravu, věnovala svou pozornost jen a pouze vám, přiblížila se a předala vám "tajemství". Uvědomíte si dosud možná nepotřebnou touhu umět vzlétnout, odpoutat se od matky Země a poznat, jaké to je překonat gravitaci, jen tak... Toužíte a chcete, ale nic se neděje, poštolka vaše přání neplní. Chvilku to mysli trvá, člověk musí zapojit i trochu vůle, aby mu záhy došlo, že se zázrak nekoná. Spolu s myslí  naprosto bezděčně spolupracují emoce. Z úžasu, že vidíte plachého ptáka, jak před vámi bezostyšně předvádí svou lehkost bytí, vám začnou kanout slzy po tváři. Úžas střídá zklamání, že poštolka ne a ne přistoupit na vaší hru mysli. Gravitace vás rovněž zarputile pevně drží na povrchu Země. Jako by se vše proti vám spiklo, krásný den dostal šedý šat. Když toto vše proběhne a vy, jako bytost, jste tomu všemu účastni, přijde odevzdání. Pochopíte, že nejste středobodem vesmíru a že příroda je mocná čarodějka, která s vámi z úrovně mysli nebude spolupracovat. A tak se otočíte, s úlevným poděkováním za zkušenost, opouštíte louku a po cestě nezajímaje se již o poštolku odevzdaně kráčíte vstříc svému vlastnímu bytí smířeni se sebou i s Universem. 
A náhle se to stane. Poštolka, kterou jste již nechali svému osudu, přeletí ze vzdáleného konce louky blízko vás, obkrouží oblouk a zastaví se pár metrů nad vaší hlavou. vy se jen nadechnete a ... Pro tuto chvíli najednou přestane existovat prostor, čas, dokonce i tělo samotné. Jste jen vy ze samé podstaty, poštolka a vaše vzájemné propojení. Položíte poštolce, potažmo celému Universu, svou otázku. Ne z hlavy, ale ze srdce. Vzápětí zaznamenáte v tom samém prostoru odpověď. Jakmile je předáno a uchopeno, malý dravec odletí na samotnou špičku smrku vedle vás a zachechtá se. A vám nezbyde nic jiného, než udělat to samé. Ještě chvilka vzájemného souznění a poté se rozloučíte. Poštolka rozevře křídla, odletí nadále žít svou přirozenost, vy se ubíráte cestou svého života s lehkostí bytí. Přesto, že se radostně a vděčně za ptákem ohlížíte, již není vidět. Z louky odletěl, svůj úkol splnil.

Které informace jsou pro naše bytí přínosnější? Ty, které denně slýcháme v médiích nebo ty, které obdržíme ve svém srdci, třeba ve spolupráci s moudrou přírodou? 

Je možné rozlišovat mezi informacemi z mysli a informacemi ze srdce? Jak velkou hodnotu jim dáváme a co nám zpětně dávají ony?

Je možné překonat gravitaci a vzlétnout?
Co když je to tak, že když se otočíme zády k veškerému chtění a řízení osobou, odevzdáme se životu se vším všudy a plyneme s proudem, začnou se dít zázraky?

Děkuji za shlédnutí i za případné rozjímání. Kéž je vám ku prospěchu