Člověk jako strom

Chcete-li, vystupme nyní ze zdánlivé komfortní zóny svých domovů a vydejme se do zadumané podzimní krajiny prostoupené vlhkým podzimním vzduchem. Zaktivujme všechny své citlivé radary. Snad jsme jim nezapomněli naslouchat...
Buky. Jejich štíhlá, stříbřitě šedá těla spojují zemi i nebesa. Jak jsou si s lidskými bytostmi blízké...

Kořeny jsou pevně spojené se zemí. Bohaté koruny stoupající vysoko k nebi obsahují nespočet lístků. Listy jako by převzaly od, na podzim tak vzácného, slunce podíl hřejivé záře a okázale předváděly barevné tóny ohně. Snad onen světelný zdroj, zastřený hustým mlhavým závojem, chtějí nahradit. Možná každý lístek nese informace jednoho prožitku či jedno téma ze života stromu. Jak nepříjemné, tak příjemné. Sem tam se lístek uvolní a houpavým pohybem padá k zemi. Náhle koruny pročísne ostrý severák, ohlašující mrazivé období. Svou ledovou silou přesvědčí strom k propuštění dalších a dalších listů a odnáší je blíž i dál od stromu. Až dopadne poslední lístek, zůstane jen holý strom. Bytost ve své nahotě odevzdaná větrům, dešti, paprskům slunce, tajemství noci, dalšímu bytí... A vše je tak, jak má být. Spadané listí poslouží k výživě dalšího bytí nebo pro zrod něčeho nového.
Čím jsme si se stromy blízcí? Z jógy známe rovnovážnou pozici stromu, Vrkšásanu. Snad je připomínkou síly, harmonie, propojenosti k jednotě. Zkusme se na ní zaměřit. Tak, jako strom, jsme chodidly spojeni s Matkou Zemí. Skrze chodidla přijímáme její sílu a přetransformovanou jí opět Matce chodidly vracíme. Naše tělo je totožné s tělem stromu, hrdě se vypíná k obloze a rovněž v něm koluje životadárná míza. Korunou je informační proud spojující nás s Otcem Universem, který vystupuje a zároveň vstupuje temenním bodem. I my, lidské bytosti, jsme stejně jako stromy přijímači i vysílači informací skrze cykly.
Zkusme se, nejlépe v přírodě, postavit vedle stromu a vše, co bylo již popsáno si uvědomit. Napojme se na klidný a hluboký dech. Uvědomme si plnou korunu lístečků. Dovolme, aby nám jeden lístek zvědomil jeden životní prožitek. Příjemný či nikoli. A my zaznamenáváme svá bývalá slova, skutky, situace. Znovu vidíme, slyšíme, cítíme, vnímáme to, co jsme již zažili. Tentokrát však z jiného úhlu. Z pozice pozorovatele. Co nám tato jedna životní zkušenost ukazuje? Co bychom dnes v té situaci změnili? Bez jakéhokoli odsuzování přijměme situaci takovou jaká je. Poděkujme za zkušenost a chceme-li, požádejme za odpuštění. Udělejme, co uznáme za vhodné. Až se vnitřně vyrovnáme, vědomě lístek uvolněme. Lístek padá k zemi a ta ho vstřebává. S dalším lístkem se vybaví jiná zkušenost a s dalším opět jiná... Až propustíme poslední list, stojíme ve své nahotě sami před sebou a před veškerenstvem. Nejsme však sami. Matka nás stále láskyplně, konejšivě a pevně drží ve své náruči. Otec objímá svou nekonečnou laskavou moudrostí a my víme, že jsme Doma a že vše je přesně takové, jaké má být. Stojíme ve své vlastní síle očištěni a připraveni pro další tvoření z podstaty bytí. Poděkujme za možnost tvorby a za dary Života, vykročme mu vstříc.