O životě, víře, přesvědčeních

Možná si při přečtení titulku řeknete: "Aha, zas jedna chytrá, co chce radit." Vím, rad okolo sebe dostáváme dnes a denně víc, než bychom chtěli. Já vám však chci nabídnout příběh Libuše. Vnímavý čtenář může možná mezi řádky objevit poodkrytí jistých jinotajů a životních zákonitostí. Máte-li chvilku a chuť, nabízím další řádky. Vám, které toto téma nezaujalo, děkuji za dočtení až do tohoto bodu.

.
Představte si meditující Libuši sedící ve zkříženém sedu bez bot na lavičce uprostřed krásného malého údolíčka sevřeného ze všech stran Alpami. Okolo lavičky je otevřené prostranství, kde se svobodně pase skot (podotýkám, bez ohradníků). V jednu chvíli v zápalu hry vesele přiskáčou poblíž meditující Libuše mladí býčci. Ten největší z nich na sedící bytost zaměří pozornost, něčím ho upoutá na tolik, že se k ní začne zvědavě přibližovat.
A nyní se začne rozehrávat hra, která se sice bude jevit jako nebezpečná a zároveň úsměvná, ale z pohledu zpovzdálí pro pochopení samotné podstaty života velmi přínosná. Sledujte se mnou samotnou hru.
Libuše si začne svižně nasazovat tenisky a rychle uvažuje, co má dělat. Postaví se za lavičku ve snaze udělat ze sebe nehybnou sochu, aby zájem hory masa o její bytost opadl. Neopadl. Býček, jak to vypadá, má ještě větší zájem. Libuše přebíhá za velký kámen s již existující panikou. Býček za ní. Po ochladnutí honičky se svými kamarády pojímá pronásledování Libuše za další zábavu. To už došlo i Libuši a spásně se žene k nejbližšímu a pak k dalšímu objemnému kameni hledající řešení, co dál. Mezi tím se ke hře na honěnou přidává další býček. Vzájemně se domlouvají a ve hře podporují. Libuše pociťuje obrovský strach a nejistotu o sebe sama. U posledního kamene, který v prostoru stál pochopí, že už není kam se schovat a cestička do bezpečí je asi 200 m vzdálená a pak zbývá ještě asi 300 m do úplného opuštění prostoru se skotem. Stále se ohlíží po zbytku rodiny, která si bezstarostně vyšla pro hroudu sněhu na památku a nemá ani ponětí, jaký zápas zde Libuše svádí. Zbylo jen jediné řešení. Dát se životu všanc ať to dopadne, jak má. Libuše úprkem opouští poslední záchytný bod. Býčci Libuši dávají malý náskok nebo se možná sami udivují nad nevědomostí lidské bytosti a pak vesele s hrůzostrašným vyhazováním kopýtek a jakýmsi pubertálním nekoordinovaným pohazováním hlavy a těla vyráží za ní. Bohužel, Libuše má jen dvě nohy a rychlost běhu dvounohé bytosti se čtyřnohou se nedá srovnat. Býčci jí tedy velmi rychle dobíhají. Libuše se smrtí v očích ví, že jsou jen dvě možnosti. Buď se nechá doběhnout a posloužit býčkům jako předmět pro přehazovanou nebo se postavit do své síly. Rozhodne se tedy, že druhá možnost bude možná pro tělesnou schránku méně bolestná. Zastaví se, rozpaží a zařve. Býčci zřejmě nepočítali s takovým průběhem hry a tak se ulekli a zůstali stát. Naprosto zoufalá a k smrti vyděšená Libuše se ohlíží na cestičku a hledá rodinu. Ve skrytu duše doufá, že manžel bohatýrsky přiběhne a zkroutí oběma býčkům hlavy nebo si je přehodí přes rameno a odvleče. Nikde však živé lidské duše. Využije tedy okamžiku překvapení a prchá dál. V tomto duchu intervalů úprků a zastavení se Libuše dostane až na cestičku, tam opět sebere všechny své síly a býčky zastaví. Tentokrát se však rozhodne, že už nebude prchat, ale bude stát. A tak probíhalo pro Libuši nekonečně dlouhé pozorování mohutných čtyřnohých tvorů před sebou s vnitřními prosbami o pomoc. Jakmile měli býčci opět chuť si hrát a dát se do pohybu, Libuše je prudkým pohybem a zvukem zastavila. A co bylo dál? Na cestičce se zázračně objevila rodina. Hra byla u konce.

Jak se tento příběh vztahuje k nadpisu?
Je možné, aby se příběh Libuše odvíjel jinak, kdyby se nenechala vytrhnout z vnitřního klidu a věřila ve svou sílu dřív, než nastal chaos a honička?
Našla by Libuše jiné řešení situace, pokud by se nenechala ovládat strachem?
Je tento příběh odlišný s příběhy, které prožíváme ve svých životech a v tomto neklidném období?